Září aneb chvála globálního oteplování

Zpět do obsahu Rok v krásné zahradě

“Ahoj Helenko, no pojď dál, že ses tu ale dlouho neukázala!” Drobná paní otevírá zdobenou bránu a vpouští mě dovnitř. Zastavím se hned na prahu, abych naplno vychutnala pohled do hloubi Huberovic zeleného království. Pestrost tvarů a barev malého parčíku podtrhuje čerstvě posekaný trávník a vzadu v lesíku se temně zaleskla hladina jezírka. “U vás je jako v ráji!” říkám snad posté, tenhle pohled mě dostane pokaždé, na jaře, na podzim, dokonce i v zimě.

“Jiří, podívej, kdo k nám přišel!” Paní Jaroslava zamyká branku a vede mě k zahradnímu sezení. Za chvíli už se kolem line vůně čerstvé kávy a koláčů. “Tak jak se daří tvému zimolezu, Helenko?” Pan Jiří se neptá jen tak, zimolez mi před pár lety pomáhal zasadit a dopravit na terasu. No, nic naplat, musím s pravdou ven: “Tak to se ani neptejte, je mi líto, ale nepřežil to letošní horko. Nebuď smutná, Jaruško, byl krásný, nadělal mi za poslední tři roky dost radosti, ale na tom mém jižním úhoru nevydržel, tam vydrží jen takové stálice jako jalovec, psí víno nebo petržel.”
“No tak to přeháníš,” zlobí se Jaruška.
“A jak se má náš trubač?” vyptávám se, protože krásný popínavý keř jsem musela ze své terasy odstěhovat k Huberům, ani můj největší květináč už mu nestačil.
“A to se pojď, děvče, podívat!” usmívá se tajuplně Jiří, “To něco uvidíš”, a už mě vede za bazén. Z mého keříku tu narostl překrásný bohatý vodopád. Koukám na něj jako na zjevení, máme září a on si tu kvete jako v červenci někde u moře. Huberovi mají prostě zelené ruce, na co sáhnou, tomu se daří. Někdy si myslím, že si to ty rostliny mezi sebou řeknou. Když přijde nějaká nová, zvyká si jen chvíli, za pár dní už vyhání nové výhonky a raší jako divá. Jako kdyby jí starousedlíci pošeptali: “Tak to jsi vyhrála holka, tady se budeš mít, že se ti o tom ani nezdálo, pěkně se najez a napij a neboj, zítra bude zase, tady se o nás starají vzorně!”

Procházíme dál do zahrady. “To není jen tak, co vy umíte, vždyť to už není ani řemeslo, to jsou umělecká díla!” vzdychám nadšeně.
“Poslyšte,” napadá mě, “nepomohli byste mi s několika články ?”
“A o čem? Zase něco o zdraví nebo cestování?” zastaví se Jarka.
“Kdepak, něco lepšího, o zahradě a o pěstitelství!”
“A jéje,” utrousil Jiří skepticky, “že si nedáš pokoj, vždyť je to pořád dokola: plíseň, padlí, jablka, jahody, hledíky, rajčata… Jo a hlavně vypletej trávník!”
“No právě,” pokyvuji hlavou, “pěstovat jahody už umí v téhle zemi všichni a obřích muškátů už jsme taky viděli dost. Musíte mi poradit.”
“Kdepak, holka, co my bychom mohli radit?” culí se Jiřík. “Trávník nehnojim, mšice nestříkám a kedlubny nechávám Jarušce, kdo by se s tím zlobil, viď Jaru?”
A takhle to začalo, ještě to odpoledne jsme s panem Huberou sepsali první stránku. Jeho paní nám zatím mezi vařením čaje a přípravou svačiny našla v databázi pár fotek a zkontrolovala názvosloví.

CAMPSIS RADICANS (trubač kořenující)
“Trubač nebo taky Křivouš kořenující je teplomilná rostlina a ještě před pár lety by mě ani nenapadlo ji pěstovat,” říká pan Jiří. “Jenže máme globální oteplování, a to je požehnání – teda, aby to nevypadalo, že podporuju neekologické chování lidstva, to tedy ne, globální oteplování je prevít a můžem si za to sami! Ale u nás v Čechách nám to přidalo na teplíčku v létě a ubralo na krutých zimách. Takže se tady můžeme radovat z rostlin, které se původně pěstovaly jen v jižnějších oblastech Evropy.”

Je to tak, trubače jsou krásné keře, původem z jihovýchodu Severní Ameriky, květy jsou oranžové, ale dnes je už koupíte i v kultivarech červených nebo žlutých. Vypadají náročně, ale opak je pravdou. Stačí jim obyčejná zem a poradí si dokonce i bez zálivky. Když jim však vodu dopřejete aspoň jednou týdně – stačí dolů ke kořenům – odvděčí se bohatším růstem. Snášejí velké horko, třeba u kamenné zdi orientované na jih. Pokud nenastanou extrémní mrazy, tzn. dlouhodobě pod 20 stupňů Celsia, zvládají naše zimy v pohodě. Mimo vegetační období se nezalévají vůbec.
“Podívej, je září a on pořád kvete, přitom už má zralé plody. Nemysli si, nedělá radost jen nám, květy jsou někdy až do října plné hmyzu, i včely si přijdou na své. A stejně blahodárná je pro hmyz buddleja.”

BUDDLEIA DAVIDII (komule Davidova)
Buddleia, někdy nazývaná “himálajský šeřík”, je další teplomilný krásně kvetoucí keř. O tom, že tu zdomácněla, svědčí také to, že už se u nás dá koupit ve všech možných odstínech, bílé, fialové, růžové, dokonce i ve žluté. Zatímco trubač potřebuje k růstu oporu – plot nebo zeď, buddleia roste kdekoliv a je stejně nenáročná. Když se má dobře, roste jako divá, ale je-li třeba, dá se zase v zimě klidně pořádně ostříhat. A když je zima hodně mírná, dokonce na ní zůstává zelené listí až do jara. “Jaruška jí říká motýlí keř,” doplňuje Jiří, “podívej, pořád je plná hmyzu. A když už mluvíme o hmyzu, s globálním oteplováním se k nám taky dostaly dříve vzácnější druhy motýlů, třeba dlouhozobka svízelová – vypadá a létá jako maličký kolibřík. Před pár lety jsme z ní byli šokovaní, dnes už je tu běžná.”

Procházíme zahradou a paní Huberová ještě cestou dodává: “Takových keřů, které kvetou v září, je víc, podívej, tady ta krásná bílá hortenzie.”
“Tohle že je hortenzie?” divím se.
“Ale ano a tady ještě jedna do růžova, zase úplně jiná. Caryopteris, tady máme jeden panašovaný, a podívej se na tu zvláštní modrou barvu, kvete až od konce srpna, ale stojí to za to. A vedle je vajgélie, ty mám ráda, dělají radost celé léto, barev mají od bílé po temně vínovou a často ještě na podzim remontují…”
“A tady snad pokvete rododendron! To není možné!” jásám.
“Ne, to opravdu možné není,” směje se Jiří, “ale vidíš, chtěla jsi nějakou rostlinu, o kterou se člověk musí starat celý rok, tak to jsou zrovna rododendrony. Takhle velké pupeny nasazují už od konce léta. To mám na nich rád, už letos vidím, že mi na jaře krásně pokvetou. Teď je stačí zalévat, ale bude s nimi práce celou zimu, však uvidíš, příště ti o tom povím víc…”

Zpět do obsahu Rok v krásné zahradě