16 Prapes

Zpět k obsahu Já a moji obráci

Už jsme zase doma, ale všechno je jinak, než dřív. Hele se mnou už čtrnáct dní nechodí na procházky. Naposledy jsme byli všichni ve sněhu kolem Vltavy, to byla super-procházka, lítali jsme po cestě i v roští a vůbec jsme se nezašpinili. Jenže od té doby je naše obračka nemocná. Prská a kašle, potí se a naříká, nevylejzá z postele, nevětrá drasticky v ložnici (jako normálně) a nechodí ven. Kami jí vaří čajíčky a nosí jí nahoru i jídlo, ale ona nic, pořád je v posteli. Už ji to tam vůbec nemůže bavit, chudinku.

To my s Kamim jsme zdraví a při síle a řádíme, jedna báseň. Nejdřív po snídani obejdeme zahradu, to se musí. Dokud byl sníh, tak to bylo dobré, ale co slezl, vzdychá Kami celé ráno a nadává, že je všude bordel a že se to mokré listí nedá hrabat. To já tak nemůžu nechat, a tak mu nosím větve a hračky, co se válí po zahradě, aby si se mnou hrál. Někdy mi i něco hodí, ale moc to nepomáhá. Tak ho kousnu do boty, ale ani to na něj moc naplatí, už se teď se mnou nepere ani nehubuje a ani mě neplácá vodítkem. Tak sbírám šišky a co nejvíc si jich přinesu domů. Obrák pak zase hubuje, kdo to má furt uklízet. Ale Hele, když je tedy zrovna dole, řekne vždycky: „Nediv se, je pracovitá a potřebuje něco dělat, no tak pořád něco dělá.“ A pak dodá „Je to Prapes!“

Pak si dáme kafe a jdeme na procházku kolem řeky. Tam mě vodí Kami moc rád. On se pomalu courá a nechá mě lítat, jak já chci. Takže já očuchám všechny stopy na cestě, prošmejdím břehy na obou stranách navigace, několikrát omylem vlezu do hluboké vody, protože se mi zdála mělká. Pak si najdu chcíplou myš nebo leklou rybu a pořádně se tím navoním. Kami se zatím kochá, prohlíží si lístečky a kytičky, pak se zahledí na vilu na protějším břehu a pořád čeká, až se vyběhám. A tak sežeru tu rybu a pak zase běhám a šmejdím a hrabu, až si mě Kami konečně v zasnění všimne, zavolá mě, dá mi kousek masa a popojde o pár metrů dál. Když jsme sami a široko daleko žádný pes, pustí mě z vodítka. Jiný pejsek by se množná choval jako utržený ze řetězu, ale já ne, já systematicky pracuju dál. Letím doprava a doleva a jedním okem si pořád hlídám obráka. Když zrychlí krok, hned se vracím na trasu! Když zpomalí, skočím po pořádné větvi a táhnu a okusuju a táhnu, až je za mnou rýha plná třísek. Když mě to omrzí, vrhnu se do vody, prolezu vysokou trávou, vyděsím kachny u břehu a mažu na druhou stranu cesty. To zrovna obrák zrychlí, tak já hurá za ním a skáču na něj a mám radost, že se mnou blbne. No, on tak velkou radost nemá a přestane si mě všímat a říká „Ne!“ Nevadí, běžím trochu napřed a větřím, jestli nejde někdo zajímavý. Když je to člověk, musím na vodítko. Když je to chlupáč, musím nejdřív taky na vodítko, ale když se Kami přestane bát, pustí mě a běháme a běháme a běháme, až padneme úplně mokří a špinaví na cestu k páníčkům.

Když přijdeme domů, vyprávíme to všechno obračce, teda když zrovna nespí, a já přitom žužlám zbylé hračky, které jsem ještě nerozmotala. Abyste tomu rozuměli, já už nemám žádné jiné hračky, než ty provazové. Všechny ostatní jsem zničila a obráci mi je sebrali, abych je nesežrala. Provazové mám, ale pořád jich ubývá, i když mi Hele občas koupí novou. Když je doma moc velký klid a nikdo si mě nevšímá, musím si zalézt pod stůl a věnuju se těm provazům. Už na nich nejsou žádné uzly ani smyčky, protože to už jsem všecko rozpletla. Teď to třepím na tenčí provázky a nitě. Hele poslouchá naše vyprávění, kouká na mě pod stůl a občas poznamená „No, jak říkám, je to pracovitej pes! Viď, Nuttynko, že jsi náš Prapes?“ Já teda nevím, co to znamená, ale hned se k ní jdu přitulit, aby věděla, že ji mám ráda, i když s ní není žádná zábava.

Pak se obráci trochu dohadují, kdo se postará o oběd. Hele vařit nemůže a Kami to neumí, tak musí jídlo někde ulovit. To byste nevěřili, jaké voňavé obroty on umí přinést. Třeba dršťkovku, nebo guláš, pečenou rybu nebo kuře. Tak to je vám jasné, co já dělám, když to chystají na stůl. Sedím u toho vysokého stolu a když si jde Hele pro naběrku, tak já si jdu taky pro naběrku. A když pro tatarku do lednice, tak já honem do lednice, jen nechápu, jak to ta Hele dělá, že ji tak rychle zavře. A když jí něco ukápne, tak já hned vytřu podlahu, abychom měli čisto. Když je to na stole, to už mi nikdo nic nedá, tak jdu na své místo obrákům pod nohy a věnuju se provazům a zase slyším, jak si říkají, že jsem Prapes.

To, že Hele dojedla, poznám tak, že si přestane hlídat okraj stolu a posadí se pohodlně. V tu ránu jsem u ní a dělám na ni psí voči. Když to nepomůže, skočím jí do klína a nenápadně se natáhnu až k talíři na stole. Je to dobrá taktika, ale zatím mi nikdy nevyšla, což nevadí, já ji piluju a jednou se dočkám. Pak přinesu provaz a tvářím se, že jsem si stejně jen chtěla hrát. Když měla Hele horečky, tak se na hraní nachytat nedala, ale v posledních dnech se už se mnou zase aspoň chvíli přetahuje. Kamimu se to sice nelíbí, on si myslí, že to ve mně podporuje agresivitu, ale on to nemůže posoudit, protože si takhle se mnou nikdy nehraje. Jinak by věděl, že si dávám velký pozor, abych Hele někde neškrábla nebo nezachytila tesákem. No, je pravda, že drápky tolik nekontroluju, ale ona si Hele bere doma vždycky jen staré otrhané oblečení, abych se nemusela tolik žinýrovat. Když obračka řekne „Hotovo, konec!“, tak to se nedá nic dělat, vím, že s provazy mám utrum. Tak si sednu před ni a koukám na ni a občas jí dám pac a zase koukám, jestli si přece jen aspoň trošku nechce ještě hrát. Docela to funguje. Často vyndá pár pamlsků a jdeme trénovat. To mě baví. Dřív, než vydá povel, letím rovnou na místo a lehnu. Blbý je, že ona většinou dá jiný povel, a tak nic nedostanu. Tak se začnu soustředit a už to jede. Sedni a pac a druhou a mňam, lehni a sedni a ham, kolečko a na druhou stranu a kostička, k noze a čekej a ke mně a dva piškotky. Nově trénujeme „Haf!“, to mě fakt učit nemusí, to dělám pořád. Ale když je za to odměna, proč ne? A taky cvičíme cik-cak. Běhám jí na střídačku mezi nohama a už to skoro vůbec nepletu a vydržím to několik metrů! Taky pak dostanu dobrůtky dvě a občas obračka řekne to svoje „Je to náš pracovitej Prapes“.

Po obědě jdeme zase hned na zahradu nebo do skleníku. Hrabeme, zalejváme, čistíme a zametáme a k tomu nám ve skleníku hraje nové rádio. Někdy se na zahradě objeví moje kámošky, a to máme veselo. Jejda! Já vám ještě nenapsala o Wikince?! My máme v zakázaném domě štěňátko! Je to hnědá boxerka. Nejdřív mě k ní nechtěli pouštět, mysleli si, že jsem trumbera a nepoznám mrňouska a ublížím mu. Musela jsem je moc přesvědčovat, ale dneska už to i Kami ví, že ke štěňátkům se musí pomaloučku a jemně. V posledních týdnech jsem malinko znervózněla, protože Wiki už má delší nohy než já. Jsou to teda tenké tyčky, ale safra, jestli ona mě nepřeroste! No, uvidíme, zatím jsem na ni opatrná, aby se jí nic nestalo. Voní tou štěněčinou a štěkat ani vrčet moc neumí, a to my takové pejsky chráníme a necvičíme. Když přijdeme ze zahrady a najdu Hele u počítače, řeknu si, že už je zdravá a může si se mnou hrát! To jsem se teda spletla! Trvalo to ještě týden. U počítače sice seděla skoro celý den, ale kromě toho už jenom spala a spala. Ale pak se mnou šla na první procházku a na druhou a už se zase všichni máme!

Já kolem toho chodím jako kolem horké kaše a ne a ne se k tomu dostat, tak já to vyklopím, jak to je. No zkrátka, jak jsem taková pracovitá, tak já ty provázky a šňůrky a nitě docela často sežeru a někdy jsou docela dlouhé, třeba jako moje ucho. No a pak se teda někdy – jak bych to řekla – někdy při kadění stane, že ten provázek vykoukne zadečkem ven. To nesnáším! Zkouším ho vytlačit a utřít o asfalt nebo trávu, ale když je dlouhej, tak to prostě nejde! Naštěstí mi umí pomoct Hele. Vezme zelený sáček, navlíkne si ho na ruku a šňůrku pomaličku, opatrně vytáhne. Juchů! To je úleva! Hned vyskočím a už nemám žádné starosti a můžeme zase lítat a skákat!  Když pak přijdeme domů, tak to obračka vypráví Kamimu, pak ukáže na mě a povídá: „Vidíš, je z ní zase spokojenej pes, Spokopes!“ Tak já nevím, jednou jsem Prapes, pak Spokopes, kdo se v tom má vyznat. Radši si jdu vyhrabat z košíku nějakou hračku.

Zpět k obsahu Já a moji obráci