Zpět k obsahu Já a moji obráci
Už jsem vám říkala, že moje Hele má dceru a ta má pejska? A jakého! Je skoro tak hezký, jako já, akorát už ho nebaví blbnout a lítat. Chvíli si se mnou hraje, a pak jen vrčí a hlídá si rajón. Tak u tohohle pejska jsem byla na návštěvě celý den, moji obráci totiž odjeli na výlet beze mě. Chodili jsme s Eví na procházky a baštili doma dobroty a zase jsme lítali s pejskama na trávě, až už se mi skoro přestalo stýskat, ale čím víc jsme toho dělali, tím víc jsem čekala, jestli se moji obráci už někde nevynoří. Vynořili. Když jsme šli s Eví ven, zrovna přijelo auto a hned mě naložili a že už pojedeme. Ale Eví že ne, že mají obráci nástup a dostanou hlášení. Hm, to jsem nevěděla, že moji obráci taky někdy poslouchají.
Eví vyndala notýsek a četla: „Takže, neposlouchá vůbec na žádné povely, tahá jako blázen a nedá se s ní vůbec chodit ven s jinými pejsky, je tlustá a bodejť ne, když jste mi dali na jeden den půl kila granulí! S takovýmhle psem vůbec nemůžete nikam! Je nezvladatelná, pořád štěká a děsí všechny kolem sebe! S hlídáním máte nadlouho utrum!“ Nevím, co to je utrum, ani o kom to povídala, ale doufám, že ne o mně. Pěkně jsem si vzorně lehla a dělala takové ty smutné oči, že jsem malý pejsek a chci domů, a ani jsem nepípla. Obráci si pak celou cestu domů povídali spolu a na mě se ani nepodívali! No, tak to teda asi bylo o mně, no a co má bejt?
Druhý den si Hele dlouho telefonovala s Eví a od té doby mám pořád hlad. Spočítaly mi na gram, co jako můžu jíst, a já chudinka hladovím. Je tedy pravda, že jsem drobátko lehčí, takže se mi pěkně běhá a skáče. Ale to víte, my entlebuši máme hlad pořád, i když jsme po jídle, takže pardón, nebyl by kousek masíčka? Pak mě začala Hele brát na procházky po městě na krátkém vodítku a učila mě chodit pomalu. Pánové, když já chodím tak pomalu, jako lidi, tak vypadám jako pitomec! Cupitat může pudlík nebo ratlík, ale já potřebuju rozběh a rozmach! Ale dokázala jsem to, když se soustředím, umím plést nohama těsně za sebou tak, že vypadám jako vzorný a prťavý pes. Když se mi to povede, dostávám odměnu, a tím pádem mě to baví víc a víc. No, ale nesmí se nachomýtnout pejsek nebo vyhozená sušenka v trávě, to pak musím následovat volání matičky přírody.
V parku jsem si zatím mohla lítat na dlouhém vodítku, ale od té návštěvy mám i tam to utrum. Kami se totiž naštval a rozhodl se pročmuchat internet, aby našel rady, jak mě odnaučit tahání za nohu a za vodítko a jak mě naopak naučit cupitání a hlavně přivolání. Ach jo, asi našel nějak moc rad, protože můj život je od té doby peklo. Všude chodím na vodítku, dokonce ani v tom sousedním domě, co tam mají na zemi dobroty v každém patře (posledně tam byla celá sekaná!), už nemůžu běhat, jak chci. Hele mě zase vodila v parku na metr od sebe a já nemohla ani na kopeček u cesty ani do rybníčka. Byla to otrava. A Hele vypadala nějak protivně, tak jsem si řekla, že je nejvyšší čas si zahrát na přetahovanou a spravit si náladu. První klacek, co jsem našla, byl metr dlouhý a brzo jsem ho ztratila, tak jsem se vrhla na vodítko. To jsem asi neměla dělat. A možná jsem taky neměla Hele kousat do nohy a skákat jí do obličeje. Zkrátila vodítko a jen šla a šla. Já myslela, že se přetahuje, tak jsem skákala a tahala, ale ona už mi nechtěla nic dovolit, jenom táhla a já taky táhla až najednou… mi obojek přejel přes uši a já byla volná. Než mi to došlo, už ho obračka rozepnula a zapnula, ale cestou domů už s ní nebyla řeč. Tahala jsem už jen tak z trucu a doma jsem hned zalezla pod stůl a vůbec s ní nemluvim. A nebudu!