Zpět k obsahu Já a moji obráci
Dnes máme 22. října 2023 a já jsem ode dneška zámeckou paní. To bylo tak. Obračka viděla, že sedět doma mě nebaví a že naše zahrada se třemi pidipsy ani parčík nad městem mi na běhání nestačí. Vyzkoušely jsme hory, to bylo super, ale nedá se tam jet každý týden. Lesoparky jsou zase plné dětí a důchodců a cyklistů. Mně by to teda nevadilo, já si chci hrát se všemi, ale Hele říká, že bych mohla někomu nechtě ublížit. Moc tomu nerozumím, ale nový prostor pro lítání beru vždycky. Obráci mě nakonec vzali párkrát do zámeckého parku v Průhonicích. Tam taky běhám na vodítku, ale když zajdeme hodně daleko od zámku, můžu se někdy volně proběhnout potokem nebo lesem, to je nádhera! Jen musím přiběhnout, když mě zavolají. No, k tomu mám hodně co říct, protože s tím já zásadně nesouhlasím. Když si můžou běhat volně obráci, proč ne my pejsci? A když Kami na Hele zavolá, tak ona taky nepřiběhne hned. Vždycky si jde ještě pro klíče a pak pro kapesník, pak si vymění boty, protože jsou hezčí, a ještě se vrací ode dveří pro mobil. A nemusí na vodítko nikdy. Je pravda, že na kolemjdoucí neštěká ani neskáče, a s pejskama si moc hrát neumí, jen se mnou, ale dlouho jí to nevydrží. A stejně s tím nesouhlasím a jen tak poslouchat nebudu!
Obráci si řekli, že ten zámecký park je pro mě už docela akorát a že Kami by tam rád taky někdy chodil, aby si mohl prohlížet ty chamaecyparisy a taxodia a dělat si fotky do archivu. Zjistili, že si můžou do parku koupit permanentku sebe i pro mě, a dokonce na celý rok. To je, co? Deska jsme ji koupili. Teda koupila ji Hele, já mezitím štěkala na všechny, kdo si taky chtěli koupit vstupenku.
Pak mě Hele odvázala a už jsme šly na první výpravu s kartičkou. Já jsem samozřejmě věděla, že se Hele z něčeho raduje, a tak jsem se radovala s ní. Vykračovaly jsme si parkem, protože odteďka už sem patříme. Musela jsem být dlouho na vodítku, ale protože bylo docela brzo ráno, vzadu v lesíku ještě nikdo nebyl. Házely jsme si klacíkem a běhaly nahoru dolů. Couraly jsme každou louží a nevynechaly jsme žádný potůček, musely jsme ochutnat, jakou má vodu. Teda hlavně já. Hele pořád jenom šla a šla. Tahala jsem ji za nohu a štěkala na ni, ale ona je paličatější než já. Jen mě občas zavolala, aby mi dala něco dobrého.
Dneska jsem vždycky vzorně přišla, jako zámecká komtesa. Až na konci trasy se objevili dva pejsci a rázem mi byl salámek ukradenej. Letěla jsem k nim i k jejich obrákům a všechny jsem je očichala. Ale obráci mlčeli, vůbec si nechtěli hrát, ani mě pohladit, jen škrtili ty svoje pejsky na vodítkách. Tak jsem běžela k pejskům, abych je očuchala, bylo mi jich líto. Jeden na mě vyjel a škrábl mě tesákem do čumáku a druhý se ani nehnul. Teda chvilku. Pak se paničce vyvlíknul a hr ke mně, že si budeme hrát. Jenže ona ho úplně mlčky zase přitáhla k sobě, ani se nemohl bránit. Než jsem se z toho překvapení vzpamatovala, táhla mě Hele na vodítku pryč. Až pak jsem si vzpomněla, že na mě volala, docela hodně, ale že jsem ji neposlechla. A hned jsem poznala, že se tentokrát zlobí doopravdy. Proč ale? Že by se mě ti obráci báli? Třeba že je kousnu? Ale to já nedělám. Já koušu jenom svoje obráky a jenom do boty a jenom jako. A ten první pes, co mě kousnul, co jsem mu udělala? Jenže moji obračku už tyhle záhady vůbec nezajímaly. Nechala mě na vodítku už celou cestu zpátky až do auta. Při jízdě domů jsem si radši hned lehla a ani nemukla, aby Hele viděla, že jsem hodná a poslušná. Muselo ji to překvapit, protože jindy kňučím a posedávám a ne a ne si lehnout. Nevím nevím, jestli mi po dnešku bude věřit, že už jsem poslušná. Musím o tom přemýšlet. Ale i tak to byl krásný výlet a brzy tam pojedeme znovu, protože jsme zámecké paní!