Zpět k obsahu Já a moji obráci
Když jsem začala psát tohle vyprávění, byla jsem ještě úplně malá, všechno jsem kousala, všude jsem vlezla a myslela jsem si, že obráci jsou tady jen pro mě na hraní. Dneska už jsem veliká, za měsíc mi bude rok, a taky už ledacos umím a vím. Tak třeba Kamiho pantofle. Ty první jsem rozkousala tak, že už v nich obrák vlastně chodil ke konci bos. Ty nové si ale hlídá a málokdy mě k nim pustí. No, takže já už pantofle nežeru. Taky jsem se chtěla přetahovat o všechny polštářky na sedačce, až je Hele radši všechny někam schovala. Když obráci zjistili, že obývák je místo, kde se dá sežrat skoro všechno, včetně sedačky a židlí, přestali mě v obýváku nechávat samotnou. Časem sice obračka postupně polštářky na pohovku vrátila, ale do pokoje mě samotnou stejně nepouští. Těším se, až na to někdy zapomene nebo až si bude myslet, že už jsem velká a rozumná. To já tedy taky jsem, a proto vím, že to polstrování na židlích by se moc hezky trhalo a peršan by se krásně cupoval na nitky. Vzadu pod oknem jsem si ho hezky načala a jen čekám, až budu moct pokračovat. Taky by mě zajímalo, jestli se ta kůže, co je s ní potažené sezení, není k jídlu.
Nedávno si Hele pro něco došla do kuchyně a já dostala super nápad. Má na stole pořád takový hezký růžový sešitek s kytičkami a každou chvilku si s ním hraje, listuje v něm nebo do něj čmárá. Tak ten jsem jí ze stolu sebrala a čekala na ni vesele u dveří, určitě si s ním bude chtít zase hrát. Když mě Hele uviděla, hned utíkala pro pamlsky a nabízela mi ty nejlepší, ale já jsem byla statečná jako hrdinka, protože jsem si ani jeden nevzala a jen jsem si tak pěkně zvysoka kolem vykračovala a šikovně uhýbala. Hele dělala jako by nic, ale já jsem hned poznala, že tohle je hračka, se kterou si chce hrát nejvíc a že mě bude honit. A tak jsem pobíhala po obýváku a po kuchyni a po síni a Hele za mnou. Když pochopila, že si mě nekoupí ani masíčkem, začala teprve pořádně běhat, jenže marně, já jsem si knížečku držela. Najednou se zastavila a začala křičet a já se tak lekla, že jsem ten diář pustila. Nejdřív ho zvedla, pak chytila mě a praštila mě s ním po zadku. No to ale není žádná hra, to bolí! To bych ji přece taky mohla kousnout, ale to už dávno nedělám, protože vím, že to bolí a protože mám Hele ráda! Taky jsem jí to řekla pěkně nahlas, ale ona křičela taky a nakonec mě vyhnala z domu na zahrádku. Tam jsem zůstala sama a lámala si hlavu, proč je na mě obračka taková, když jsme si tak hezky hrály. Pak jsem si všimla, že jsou otevřená vrátka na velkou zahradu a rozhodla se najít Kamiho, aby mi nebylo smutno. Nenašla jsem ho a bylo mi smutno ještě víc.
Jenže když jsem přišla k naší brance, našla jsem ji zavřenou! Co se to jenom stalo? Moji obráci jsou doma a mě nechali tady? Vždyť už je tma. Já se teda ničeho nebojím, ale musím přece spát s nimi a hlídat je! Zaštěkala jsem, ale nic se nedělo, tak jsem začala plakat, ale nikdo nepřišel. Tak jsem tam seděla a přemýšlela, co mám dělat, aby se jim v noci něco nestalo. Na nic jsem nepřišla, ale naštěstí se za chvíli otevřely dveře a obráci začali pobíhat po zahrádce a volat Nutty! No opravdu, oni mě hledali! Byla jsem z toho tak překvapená, že jsem zapomněla štěkat, a tak jim chvíli trvalo, než pochopili, že na zahrádce nejsem, a než mě uviděli za brankou. To bylo vítání! Šla jsem honem domů, aby si to nerozmysleli, a rovnou na pelíšek. Tam jsem se stočila do klubíčka a ani nedutala, aby mě Hele zase nevyhnala. Ale ona nic. Jen si sedla k počítači a zase si hrála s tím svým sešitkem. Už ho nechci nikdy ani vidět! Když ho nechce půjčovat, tak ať si ho nechá, jenom ať už se nezlobí. Koukala jsem po ní po očku, ale ona jen vypnula počítač, pak televizi, pak světlo a šla nahoru do ložnice. U schodů se otočila a povídá „Tak pojď spinkat Nuttynko“. Tak já honem vyskočila a rychle přeběhla z dolního pelíšku na horní, ložnicový. Hele si vyčistila zuby a když si šla kolem mě lehnout, krásně mě pohladila. Tak já jsem jí tu ruku taky krásně olízla. A ona mi zase podrbala bříško a já ji zase olízla, a tak pořád dokola. Pěkně jsme si to spolu vysvětlily, že kašleme na nějaký notýsek a že už na sebe budeme vždycky hodné a hlavně, že už budeme vždycky pořád spolu. Moc hezky se nám potom spinkalo.
Je tedy pravda, že do obýváku pořád nesmím sama, ale jinak už umím ledacos. Třeba sedni, nebo lehni, nebo k noze anebo místo. Nejlíp umím ke mně, ale i když to tak dobře umím, někdy to nejde poslechnout. Třeba když se honím s jiným pejskem. Nebo když mi Kami utekl napřed a já musím za ním, nebo když jdou kolem děti, nebo když v trávě něco moc krásně voní, až Hele volá „Fuj!“, to vám nějak nejde poslechnout. To musím pospíchat za tím pejskem nebo za tou vůní. Já dobře vím, že kdybych poslechla hned, byly by za to největší odměny na světě, ale když to svobodné pobíhání za tím, co mě láká, je tak krásné! Taky už jsem dlouho nerozkousala žádný ručník, to jsem taky šikovná, že jo? Je teda zvláštní, že tady vůbec žádný ručník nevidím, a včera tu vlastně taky nebyl… No dobře, tak ručníky si Hele taky schovala, abych je netrhala. Ale kdyby je neschovala, viděla by, že už je docela dlouho vydržím nekousat. A taky už neškubu ten koberec v kuchyni, už mi ani nechutná, je z nějaké umělé hmoty nebo co.
Jak tak rostu, tak už mě obráci nechávají hlídat domeček samotnou. Ze začátku to bylo hrozné, když odešli. Nevěděla jsem, jestli se mi vrátí, a tak jsem se hrozně bála. Naštěstí se vždycky vrátili. Sice se mi toulají čím dál víc, ale vždycky se mi zatím vrátili domů za světla. Až jednou. Odjeli na nějakou oslavu, s kytkou a balíčkem, a dali mi všelijaké hlavolamy plné granulí. To už znám, chtějí, abych se zabavila, než přijdou. Jenže už se stmívalo, a oni nikde. Čichací dečku jsem prolezla skrz naskrz a gumový hlavolam jsem dočista vylízala, oblízla jsem i prázdnou umytou misku, jestli tam přece jen něco není. Taky jsem vyskočila předními tlapkami na všechny stoly a police, kam dosáhnu, ale nic zajímavého, co by se dalo stáhnout, tam nebylo. A přišla tma. To už jsem se zlobila. Když mě tu necháte, tak si dělejte, co chcete, a já si tu na pelíšku pěkně schrupnu. Jenže pelíšek je daleko od dveří, a tak se z něj nedá hlídat, jestli už vrzla vrata nebo něco zavonělo z parkoviště. Nic naplat, utíkala jsem až ke dveřím, lehla si pod nimi a čekala a čekala. Vrtěla jsem se a převalovala a vyskakovala a zase si lehala, až jsem si všimla, že pode mnou je taková malá rohožka s gumovým okrajem. Vzala jsem si její rožek a trošku ho žužlala, pak trochu víc a ještě víc a on nakonec úplně odpadl. Pořád nikde nikdo, tak jsem ten kobereček vzala do zubů a zase tam byl rožek a zase se tak pěkně žužlal a nakonec upadl. Už byla úplná tma a já ne a ne usnout. Moc jsem se bála o ty svoje popletené obráky, a tak jsem se do té rohožky pustila pořádně. Ožužlala jsem ji pěkně po celé jedné straně. A každý ten upadlý kousíček jsem hezky srovnala podél rohožky tam, kam patří. A to jsem dělala tak dlouho, až vrzla brána a skřípla branka a otočil se klíč v zámku a já se vyřítila na svoje zlaté obráky! Už jsou doma! Musela jsem jim dát několikrát pusu a skákala jsem do veliké výšky. Tak vidíte, jak už jsem veliká!