Zpět k obsahu Já a moji obráci
Abych se přiznala, jsem hodně pracovitá a mám ráda pořádek. Moji obráci mi například dávají do pelíšku froté ručníky. Pracuju na nich systematicky. Nejdřív udělám dírku přímo doprostřed. Líbí se mi, když je na ručníku vyšitá kytka nebo písmenka. To zalezu pod stůl, abych měla na práci klid, a vyžužlávám pěkně kvítek po kvítku. Až je v ručníku díra ve tvaru kytice, vzorně ji obrákům odnesu. Vždycky mají radost a taky si se mnou za to někdy hrají na přetahovanou. To je moje oblíbená hra, taky vás baví? Nejdůležitější je držet a nepustit. Jednou se mi povedlo ručník přetrhnout napůl, můj obrák si přitom překvapením sednul na zem, takže jsem vyhrála. Je zajímavé, že když už je v ručníku nějaká díra, dá se snadno prokousat až ke kraji k lemu. Ten dá zase trochu víc práce, ale zato se mi často podaří kus lemu urvat úplně. Když jsem byla menší, tak jsem ho rovnou zbaštila. Teď už vím, že to k jídlu moc dobré není, ale na trénink kousání je to perfektní a taky si tím čistím tesáky.
Včera jsem zjistila, kam obračka schovává ty děravé ručníky. Nacpe je do díry ve zdi, zavře za nimi kulaté skleněné dveře a pípne nějakým tlačítkem na zdi. V té díře je asi nějaký velký pes, protože po pípnutí začne vrčet a vrčí a žvejká a vydrží to dělat i hodinu. Nechápu, že ho to tak dlouho baví. To já se radši pustím zase do něčeho jiného.
Tak třeba v kuchyni, tam je práce pořád dost. Základ je očuchat a prozkoumat všechny škvíry kolem největšího stolu. Už mockrát jsem tam našla drobek chleba nebo kousek něčeho mastného. Když si k tomuhle stolu stoupne obračka, vím, že musím být ve střehu. Sednu si jí na nohu, aby věděla, že jsem připravená hned se vším pomoct. Ale ona bývá tak zabraná do krájení, že by mě mohla přehlídnout, a tak pro jistotu občas vstanu, ťuknu ji čumáčkem do kolena, otřu se jí jakoby náhodou o obě lýtka a zase dosednu na špičku boty. Funguje to ale líp u obráka, to padají drobky ze stolu i z prkýnka, které nese do dřezu.
Nedávno jsem objevila další důležitou činnost. Kolem celého našeho domu je takový pás plný oblázků. Pod nimi je štěrk a ve dne jsou pod ním zalezlí pavouci a svinky a jiné potvůrky. Všechny je vyháním a někdy i některé zbaštím. Už si umím vybrat ty, které moc neštípou. Když jdeme ven čůrat, prohrabu oblázkový pás a jeden kamínek si odnesu do pelíšku. Obrákům se to ze začátku nelíbilo, pořád mi ho brali, ale dnes už vědí, že to je prima hra. Oni dělají, jako že mě nevidí a já jdu pomaličku blíž a blíž a přitom příšerně skřípu zubama o kámen. A oni pořád nic, tak jdu ještě blíž a třeba i položím kamínek na zem. Ale jak se pro něj Kami natáhne, hned po šutříku skočím a uteču s ním za křeslo. Jde mi to čím dál líp, a tak už to Kami ani nechce hrát, když pořád prohrává. V poslední době se k tomu přidává Hele, jen nevím, jestli umí pravidla. Ona si prostě sedne na zem a nastaví ruku. Tak jdu až k ní, ale ona nic. Tak si k ní lehnu a schválně kamínek nechávám mezi zuby vykukovat, ale ona pořád nic. Strkám jí kamínek ke kolenu a do ruky a ona pořád nic, jen se směje. To je tak divné, že nevím, co mám dělat. Když už mě to přestane bavit, tak kámen pustím a nechám ho na zemi. Hele jde do kuchyně, dá mi jednou rukou salámek a druhou vezme pomalinku můj kamínek. Když jí ho nechám, dá mi ještě třeba piškot. Tak to vidíte, vůbec neumí pravidla, ale mně se to líbí. Za chvíli si zajdu pro nový kamínek a zase si počkám na něco dobrého. Myslím, že si takhle obračku časem vycvičím, abych se mohla najíst vždycky, když chci.
Mína a Čelzí jsou taky docela pracovité. Jednou jsem je potkala, když soustředěně pobíhaly po alpinu, čuchaly a byly celé nervózní. Zařadila jsem se za ně a běhala a čuchala taky, i když jsem nevěděla, co to děláme. A už to vím! Po chvíli honění Čelzí chytila černou myšku s ocáskem! Zkoušela jsem to taky, ale žádná myška už nevylezla a pak už jsem musela domů. Příště to zkusím znovu.
Moje nejdůležitější práce je hlídat moje obráky. Je to opravdu těžké, pořád se někde toulají a nikdy dlouho neposedí. A to mám jen dva! Nejlíp se hlídají po večeři, to už jsou unavení, sedí u svých počítačů a ani se nehnou. Lehnu si jim pod nohy a je to. Potom se ale courají do patra spát. Skoro nikdy nejdou spolu, jeden neví, koho z nich má hlídat. Sedím pod schody a přemýšlím o tom. Nakonec si ale lehnu k tomu, který je v přízemí. Ještě poleze do schodů úplně unavený a natluče si.
Musím se vám ale pochlubit, že už nespíme dole, u rozkládacího křesla, ale nahoře. Obráci si všimli, jak jsem veliká a šikovná, a rozhodli se, že s nimi můžu spát v jejich ložnici. Když už konečně jdou oba spát do ložnice, zase nevím, ke komu z nich si v ložnici lehnout. Pelíšek mám na straně Hele, jenomže Kami je blíž dveří, tam je taky potřeba hlídat. Tak si lehnu na zem u Kamiho postele, ale za chvíli mě napadne, že v pelíšku by to bylo měkčí a taky Hele by mě určitě na dobrou noc pěkně pohladila. Tak si tam přeběhnu, a opravdu, je to tam jako na obláčku a Hele mě nikdy nezapomene pohladit. Hezky se stočím dokolečka a usnu, ale to víte, jen lehkým spánkem, pořád hlídám. Když se něco šustne, hned běžím ke dveřím a lehnu si u Kamiho. A když Kami pěkně spinká, běžím honem zkontrolovat Hele. Zase si tam chvíli užiju pelíšek, ale pak zase pěkně ke dveřím, aby mi Kami neutekl.
Nejhorší je ráno. Hele mi zmizí v koupelně a za chvíli ji vidím, jak zavírá dveře do svého pokoje. Než k ní doběhnu, Kami už je v koupelně, musím honem za ním. Pak si jde nasadit ponožky, to na chvíli hlídat zapomenu, protože to je moje oblíbená zábava. Chytám jednu ponožku, pak druhou a někdy se mi podaří některou čmajznout, to začne Kami bručet takové ty hlouposti, jako třeba „Dej to sem potvoro!“ nebo „To je moje, neber mi to!“ a hned chce hrát na honěnou. Nakonec si vezme jiné ponožky a já vím, že za tyhle dostanu od Hele něco dobrého. Jenomže vtom Kami už jde dolů do kuchyně a Hele nechá zavřenou v pokoji nahoře. Tam neumím otevřít dveře. Dělá mi to starosti, protože Hele neslyší ani když na ni přes dveře volám a kňučím!
Ale to už slyším obráka, jak cinká dole nádobím. Aby tak už chystal něco do mojí misky! Letím rychle za ním! Sotva doběhnu, obrák zavře dvířka na schody a já už nemůžu nahoru. Ne že bych dvířka neuměla přeskočit, ale už jsem se naučila, že branku zavírají, protože přes den nahoru nesmím. Já to chápu, že chtějí, abych byla s nimi. Jenže co s tou Hele, když je bez dozoru nahoře? Kami si zatím mojí misky nevšímá, tak si lehnu k brance u schodů a čekám. To je taky moje práce. Čekat umím moc dobře. Než přijdou oba obráci dolů, než dostanu granule, než mě obračka vezme na procházku, než přijde obrák ze zahrady, než přijde Hele z práce… Na čekání jsem jednička, ale stejně někdy musím zasáhnout.
Třeba když Hele sedí už dvě hodiny u počítače. To už není zdravé, a tak mi to nedá. Nejdřív si sednu a čekám, jestli si mě všimne. To se ví, že všimne, ale někdy dělá, že mě nevidí. Pak ji pod stolem ťuknu čumáčkem do nohy. To už někdy zabere, ale většinou ne. Tak obejdu stůl a položím jí hlavu na pravou nohu. Tam moc dlouho nejsem, protože to už Hele zná a většinou řekne Ne a já bych musela na místo. Tak ji obejdu a položím jí hlavu na druhou nohu. To už se usměje, pohladí mě, něco mi povídá a většinou pak vstane a jde dělat něco jiného. A protože už je docela vycvičená, často si jde se mnou hrát.
Nebo když už je čas na procházku a obračka si teprve nasazuje boty. Taky nevím, proč v nich pokaždé zavazuje tkaničky. To mě opravdu rozčílí, takže se někdy už neovládnu a zaštěkám. Já vím, že bych neměla, ale když ono jí to tak trvá! Pak si vzpomene, že zapomněla sáček, vrátí se a zase zdržuje. Dřív jsem za ní běžela a za špičku bot ji už popoháněla ke dveřím. To už nedělám, protože to nefungovalo. Hele se mi vždycky někam schovala a pak se loudala ještě víc. To radši zase čekám a čekám. Ach jo, někdy je to k nevydržení!
V poslední době mi přidala Hele práci. Chodí se mnou na delší a delší procházky, takže už nechodíme jen v okolních ulicích, ale bereme to kolem polikliniky rovnou do lesoparku. Jeden by řekl, že už tu cestu známe, a tak šup šup. Ale není to vůbec snadné, to by si mohl myslet jen nějaký obráček. My pejsci víme, že čím delší trasa, tím víc práce. Co já musím všechno cestou zkontrolovat a označkovat, to byste mi nezáviděli! Každý roh a každou rostlinku u plotu nebo v dlažbě, o trávnících ani nemluvím. A každý den je to jinak. Měli byste mě vidět, jak hned za brankou nasadím profesionální postoj, přitisknu čumák k dlažbě a jedu. Hele se mi směje, že vypadám jako vysavač, ale ona vůbec neumí číst ze země, jak by to mohla pochopit. Nejvíc vzkazů od ostatních pejsků mám u vchodu k veterináři a nejvíc stop po obrácích je zase na autobusové zastávce.
Je to sice dřina, ale zase občas najdeme pěkný klacík a někdy se mi dokonce podaří vyčuchat nějakou dobrotu, třeba obal od sušenek. Jen nevím, proč mi ho Hele vždycky sebere a ještě hubuje. Ona si může do lednice, kdy chce, a tak nikdy nemá hlad. Zato já ho mám pořád! Anebo aspoň chuť, ale velkou! Nejlepší na našich ranních výpravách jsou pejsci. Už vím, za kterými ploty na mě čekají, kteří z nich jsou kamarádi a kteří jsou mrzouti. Postupně se ukazuje, že i z těch protivů se může vyklubat kamarád. Pozná se to tak, že přestane vrčet a začne vrtět ocáskem, pak už je všechno na dobré cestě. Ale ani kamarádi za plotem si se mnou moc hrát nemůžou. Oni musí hlídat doma a já musím zpátky za Hele, aby nezabloudila.
V lesoparku už mám dobré známé. Třeba Džezí, hnědá dlouhonohá dobrmanka. Ze začátku se mě bála, i když je dvakrát vyšší než já, ale už se nebojí. Je o něco starší než já, a tak si může po parku pobíhat bez vodítka. To já ne, ale stejně spolu řádíme čím dál víc. Nebo Jolo, ten je z útulku, starší než já a všeho se leká. Chvilku mi to dalo práci, ale dnes už se mnou taky dovádí. Vždycky jsem zvědavá, jestli se objeví nějaký nový, to je vždycky napínavé. No dobře, přiznávám, že se někdy bojím a radši si lehnu, než přijde blíž. Ale stejně mi to nedá, nakonec se zvednu a jdu si s ním popovídat. V lesoparku to voní po stromech, po potůčkách a tůňkách, po lidech i pejscích, ale je tam jedna vůně, ze které se mi ježí srst na hřbetě. Je jí tam s létem čím dál víc. Vždycky ráno je hodně silná, hlavě na místech, kde je trávník rozrytý a bláto u studánek zválené. Musí to být nějaké velké zvíře, pes to není. Až to vypátrám, tak vám o tom napíšu.