3 Návštěvy

Zpět k obsahu Já a moji obráci

Každý den chodíme k někomu na návštěvu anebo někdo k nám. To mě baví, každý mi něco přinese a všechny zajímá, kde chci pohladit a s čím si chci hrát. Jednou k nám přijela máma Betty i se svými obráky. To jsem tedy nečekala! Krásně jsme si s mámou užily pošťuchování, kousání a přetahování, až se všichni divili. Byla jsem z toho tak rozčílená, že jsem nemohla přestat a štěkala a pobíhala a kousala, až mě obrák Pavel zastavil, chytil pěkně za obojek, dlaň mi opřel o bílou náprsenku a řekl „Nedělej to! Proč to děláš?“. To mě překvapilo, do té doby jsem si nevšimla, co dělají ostatní, myslela jsem, že taky běhají a koušou a tak. Ale oni seděli kolem stolu a jen něco mluvili. Máma Betty si hned přestala hrát a sedla si u Pavlovy nohy. Zkusila jsem to taky, ale dvě jsme se tam nevešly a taky mě to moc nebavilo. Tak jsem mámu kousla do tlapky, aby si se mnou radši hrála, jenže s mámou už nic nebylo. Ohnala se po mě a seděla vzorně dál. Tak ať! Vzala jsem si hodně pískací hračku a šla si s ní hrát do kuchyně, aby si nemysleli, že se bez nich neobejdu.

Nejvíc se mi líbí, když k naší brance chodí Eli a Tobi, to jsou takoví mrňaví obráci, taková obrácká štěňátka. Nejdřív přišli párkrát až k nám domů, ale to se nepovedlo, pořád jsme se válely s Eli na zemi a buď jsem kňučela já nebo Eli anebo obě. Nakonec nás Hele zavřela každou v jiném pokoji, ale v tom druhém si hrála jen s Eli. Byla jsem hrozně smutná, že na mě zapomněli, tak jsem štěkala a zkoušela otevřít dveře, aby si vzpomněli. Ale nepomohlo to. Všichni pak odešli k sousedům a nechali mě doma. Ach jo. Když dlouho nikdo nešel a už jsem se moc nudila, napadlo mě vykousat do nového pelíšku pěknou dírku, kam bych si mohla schovávat kamínky. Moc se mi to povedlo, ale Hele moc nadšeně nevypadala. Od té doby k nám Eli ani Tobi dlouho nechodili.

Ale nevadí, stejně je každý den potkávám na zahradě. Mají tam pískoviště a prolejzačky a klouzačku a taky takový hopsací domeček. Ten bych chtěla taky. Když v něm skáčou, vesele křičí a piští a padají na sebe, a já bych k nim nejradši vlezla a skákala a padala taky. Ale ještě jsem malá a nevyskočím tam. Eli a Tobi bydlí v sousedním domě s velikou terasou, na kterou vede schodiště. To je prima, protože k nim můžu zajít na návštěvu kdy chci, mívají otevřené dveře. Kami pořád něco na zahradě stříhá a okopává, a to mě nebaví, tak se mu vždycky schovám za strom a když si mě pořád nevšímá, potichu si zaběhnu za Eli přes terasu. To je vždycky radosti! Eli si se mnou hraje na honěnou, Tobi jásá a jejich pejsek Róza prská a štěká, že to jsou její obráčci a že mám jít pryč. To tak! Ještě si proběhnu celý byt, zkontroluju Róziny misky, zbaštím pavouka a jdu se zase honit s dětmi, ať se Róza vzteká, když chce! Nakonec vždycky přijde Teri, to je jejich máma, a hezky si se mnou povídá a hladí mě a tak nějak, ani nevím, jak to dělá, mě vyvede na terasu a zavře dveře. Tak si jdu ohlídat Kamiho, jestli mi někam neutekl, a když ho najdu, jdeme domů na oběd.

Nedávno jsem zase běžela na terasu, ale na jejím začátku, hned nad schody, byl nový plot. Nešel ani přeskočit, ani přetlačit, ani rozkousat. Několik dní jsem tam chodila a vyzkoušela si, že jsou tam všichni nadobro uvěznění a nemůžou za mnou. Museli být moc smutní a mně jich bylo líto. Nakonec to ale vyřešil jejich táta Michal. Vždycky, když přijel z práce, otevřel jim zadní dveře do zahrady a oni mohli s ním ven. Takhle jsem je vždycky našla u pískoviště, to bylo vítání. Eli má stejnou radost, jako já, že se zase můžeme vídat. Většinou si to moc užíváme, protože Kami pořád na zahradě něco řeže a štípe a nechá mě řádit. Je pravda, že Teri už si teď Eli, a hlavně Tobiho, víc hlídá a nepustí mě k nim, hlavně od té doby, co sebou Tobi pořádně praštil na zem, když jsme si hráli.

Na zahradě kromě obráků taky pořád pobíhá Čelzí a Mína, což znamená, že na obráčky nemám moc času. Čelzí je správně Chelsea, je to roční bišonek a moc ráda se se mnou honí. Nejdřív byla větší než já, ale teď už ne. Jenže stejně pořád umí líp kličkovat, takže ji jen málokdy chytím. Mína už běhat nechce, je to francouzská dáma v letech, jen tak na mě vrčí, že ji nemám otravovat a pak si jde lehnout do chládku. Lehnout si do chládku, to mě naučila ona. Když je mi ze všeho toho běhání vedro, odpočívá se nejlíp ve stínu keřů.

Když už jsem hodně vyrostla, rozhodli se moji obráci, že jim budu hlídat zahradu. To je taky docela legrace, číhám na pejsky a schválně hodně štěkám, aby si mysleli, že už jsem velký pes. Když jdou kolem obráci, nechám se pohladit a poškrábat a jednou jsem za nimi málem prolezla plotem. Tak tam Kami přivázal prkýnka a drátky, abych si nechodila hrát s cizími obráky. On neví, že ho mám stejně nejradši a že Hele umí nejlíp ze všech pohladit, a že bych si stejně chodila hrát nejvíc domů. No, nechci, aby byli smutní, a tak už plotem neprolejzám, i když vím o dvou místech, kde by to šlo. A když jdou na velkou zahradu, sednu si k brance a čekám, až přijdou. Někdy místo nich přijde Eli, ta umí taky krásně pohladit, úplně jako moje máma Betty. A taky mi občas vypráví, co bylo ve školce a tak, a já jí na oplátku povídám, co jsme dnes dělali a trochu ji koušu do mikiny nebo do boty, to má ráda.

A ještě na jednu návštěvu chodím do sousedního domu ráda. Do topírny. Musíte vyčíhnout chvilku, kdy Kami zase něco reje nebo sází a kdy jsou dolní dveře do domu otevřené. To je docela lehké, a tak tam chodím denně několikrát. Nejdřív běžím do topírny. Tam pro mě mají na zemi bedýnku se sušeným pečivem. Hned se na to vrhnu, protože vím, že za chvíli někdo přijde a sebere mi to. Asi mají všichni tvrdé housky moc rádi. Když už není co zbaštit, oběhnu všechny kotle, očuchám skříňku s nářadím a kanystr na benzín a než se Kami rozhlídne, uteču mu mezi nohama o dvě patro výš. Tam bydlí Micka s obračkou Míšou. Micka mívá v misce vždycky nějakou delikatesu. Víc si na ní pochutnám, když není nikdo doma. Ale když přijde Míša, můžeme si hrát na honěnou, a to mě baví tak, že na mlsání zapomenu. Když je doma Micka, tak k nim radši nechodím. Ona nemá vychování, pořád na mě prská a hubuje a jednou mě opravdu škrábla po čumáčku. Kdepak, když je tam Micka, vím, že z masíčka nic nebude a běžím zase dolů. Tam si zase hrajeme na honěnou a nakonec vyběhneme ven a lehneme si do chládku. Teda já si lehnu. Kami je taky pěkně udýchaný, ale už jde zase něco štípat a zalejvat. Mám to s ním těžké, jednou si užene úpal, když si neumí lehnout do chládku.

Zpět k obsahu Já a moji obráci