Zpět k obsahu Já a moji obráci
Tak už máme léto, a já vám toho musím tolik říct! Wikinka musela na operaci, nějak jí moc rychle rostly chrupavky a nemohla se mnou běhat. Ale už to má za sebou a od té doby, co už nenosí to tričko po paničce, se mnou zase vesele lítá a dovádí. Máme takový sport. Vybereme si ten úplně, ale úplně, nejmenší klacík, a o ten se přetahujeme. Občas jsme z toho obě pokousané a poslintané (hlavně já), ale nakonec se svalíme na záda, pořád obě držíme tu větvičku a odpočíváme a funíme (hubu na hubě).
Na procházky chodíme pořád do lesoparku i k vodě, a tak mám čím dál víc kamarádů. Největší překvápko jsme ale zažily na cestě z Belvederu do Boroviček. V tom prošlapaném korýtku, kudy běháme na louku, najednou někdo zapískal. Myslela jsem, že moje obračka je za mnou, ale pískání se ozvalo předem mnou. Znáte mě, nejdřív běžím a až potom přemýšlím, tak jsem hned vyrazila za zvukem. Vtom koukám, na cestě proti mně stojím taky já! Ale nebyla jsem to já, nebojte, byla to Ambra, moje nová kámoška! Ona totiž vypadá stejně jako já a taky je stejně splašená. Na nic jsme nečekaly a vrhly se na sebe. Nevím, jak to dělám, ale kupodivu si nikdy nic nepolámu ani nenatrhnu, když tak lítám a nevím, co dělám. Ambra je na tom zrovna tak, a tak jsme se válely hned v trávě, hned v písku a nebyly jsme k unavení. Moje obračka mezitím došla až k nám a seznámila se s obrákem, který pískal na Ambru. Počkali, až z té změti černých, bílých a hnědých chlupů postupně vypadli zase jejich dva psi a šli na procházku spolu s námi. Byla to nejlepší procházka, co znám. Ambra má skoro stejné nápady, jako já, a taky je tak rychle realizuje. Například se vrhne do vysoké trávy plné rosy a celá se zmáčí, tak jsem se to taky hned naučila, to měli obráci radost!
Když už jsme byly pěkně utahané a šly jsme vzorně za obráky, zaslechla jsem, co si povídali. Prý je Ambra taky shání do stáda a kouše je do boty. A když s ní obrák bojuje, tak si myslí, že je to hra a bojuje taky. Ona je jako já! A můj obrák je jako tamten obrák, má praní rád. Hned trhá vodítkem, hned mává rukama a kope nohama, to vám je hra! Jednou jsem mu roztrhla novou bundu (tomu svému obrákovi), to jsem asi neměla dělat. Od té doby je na mě pes. Ale jen na výletech, to lítám a skáču a hlídám stádo a on mě drží zkrátka, abych mu nic nezničila. Zato doma mě kazí. Když se Hele nedívá, dává mi dobroty ze svého talíře a ulamuje mi svou housku. Ale Hele to stejně pozná, protože já u večeře loudím jen u Kamiho. U obračky to nemá cenu, ta je zásadová, až by nás s Kamim někdy kleplo. Ani drobeček mi ze stolu nedá! Tak ať se nediví, že si celý večer sedám k obrákovi a dělám na něj oči!
Ale abych nezapomněla na Ambru. Dozvěděli jsme se, že je to právě to entlebuší štěňátko, co jsme s Hele potkaly, když mi bylo půl roku. Její hlavní obračka je ta holčička, co s ní tenkrát byla. Takže tady na Zbraslavi už jsme čtyři entlebuši, tři holky a jeden kluk. Taky tu máme několik bernských brášků, ale ti snad nechodí ven, potkávám je za plotem a za vraty, jen někdy na ulici a jen opravdu jednou jsem malou Andy potkala na louce. Byla krásně plyšová a moc poslušná, protože její obračka je psí trenérka.
Ještě bych vám chtěla povědět o jednom pejskovi. Ten bydlí za plechovou brankou a škvírou u sloupku je z něj vidět jen čumáček a kousek kožíšku. Známe ho od štěňátka. Každý den, když jdeme okolo, ho Hele pohladí a on jí olízne ruku. Už to tak chodí měsíce, takže teď už je z něj krásný bílý chundelatý a velký pes s černým čumákem. Nikdy neštěká, jen má radost, že jsme přišly. Bydlí tam s ním ještě hnědý lovecký pes. Ale my si jen myslíme, že jsou to krásní a hodní psi, protože oni nikdy nechodí ven a my z nich vidíme jen malý kousek. Musí to být otrava, sedět pořád u vrátek a koukat, jak si tam ostatní chodí! Tak si někdy představuju, že se ta branka otevře a oni vyběhnou se mnou až do lesoparku a zahrajeme si tam na honičku. To by byla paráda!