21 Procházky na volno

Zpět k obsahu Já a moji obráci

Máme únor, už mi je rok a tři měsíce a před čtrnácti dny mi skončilo druhé hárání. To první, loni v létě, bylo docela divné. Obráci mi pořád nasazovali všelijaké kalhotky, jako kdybych byla nějaká holčička. Nejdřív mě to zlobilo, ale pak jsem pochopila, že je to nová hra. Šlo o to, kdo bude rychlejší, jestli obračka při nasazování, nebo já při sundávání. Zezačátku vyhrávala Hele, o velký kus, ale pak jsem začala vyhrávat já. Tak mi obračka začala dávat takové igelitové a papírové, aby mi úkol trochu ztížila. Ale na mě si nepřišla. Sundáváním jsem se nezdržovala, rovnou jsem to roztrhala. Uvnitř byly takové podivné bílé věci, ale než jsem vyzkoušela, jestli nejsou k snědku, Hele mi je sebrala nadobro.

Letos už se nikdo do tréninku s kaťaty nehrnul. A vidíte, máme to za sebou a nikdo si ani nestěžoval. Zato po hárání se se mnou něco stalo. Už nejsem divoká, poslouchám skoro na slovo (teda, když nejde okolo nějaký pes) a dokonce už radostí neskáču na všechny obráky a nedávám jim pusu. Taky umím uhnout autu a chodit po chodníku, ve městě jít spořádaně a pomalu a když potkám pejska, slušně pozdravit. Normálně ho očuchám, zeptám se, jestli si chce hrát a když ne, jdu pěkně dál. A co když jo, se ptáte? No to lítáme dokolečka a závodíme, kdo oběhne lesopark v novém světovém rekordu a nevíme, kdo koho honí, až si schváceně lehneme u obráků. A skoro vždycky přijdu na přivolání. Hele přišla na to, že na mě nemusí volat „Ke mně!“, ale stačí zapískat. To se mi líbí. Když píská, běžím hned, protože bude nejlepší pamlsek z její kapsy.

Chodíme teď s obráky na velké vycházky, třeba do Průhonic nebo na Brdy, ale taky u nás kolem Vltavy nebo do Belvederu. Budu vám vyprávět, jaké to bylo na Brdech u Kytína. Nejdřív jsme šli ulicí a všichni venkovští psi na mě za plotem štěkali a hubovali, až jsem měla pocit, že musím zastavit u každé zahrady a vysvětlit jim, že jim nic neseberu ani nesežeru. Ale nešlo to, obráci nasadili turistické tempo a já měla co dělat, abych o něco důležitého nepřišla. Nakonec jsme se dostali do lesa a odpojili se od vodítka.

To vám byla velká výprava! Všude bylo vlhko a mokro a blátivo, les byl vysoký a šuměl, příkopy kolem cesty byly plné vody a trávy a já si tím běhala úplně volně. Po pár hodinách už jsem sotva pletla nohama. Kožíšek jsem měla na břiše i na bocích mokrý a slepený blátem a byla jsem ráda, když jsme docapali k autu. Jenže jízda domů se nekonala. Obráci vytáhli asi tři ručníky a postupně mi vysušili hřbet, břicho i tlapky dosucha. Ale ani potom jsme neodjeli, šli jsme do hospody. Dovnitř nás nepustili, museli jsme si sednout ven, na čerstvý vzduch. To je pro mě prima, ale trochu jsem měla strach o svoje obráky, kterým postupně vychladly tlapky a bylo jim zima na záda. Nemohla jsem s tím ale nic udělat, uvázali mě pod stolem. To neměli dělat. Na druhém konci verandy byli totiž uvázaní tři bernští bráškové a moc na mě volali, ať si přijdu hrát. Já na ně zase že nemůžu, ať přijdou oni a oni zase na mě a já na ně… Pán a paní u našeho stolu se na moje obráky začali mračit, protože neslyšeli vlastního slova. A tak můj Kami hned na mě, ať přestanu, a hned na sousedy, že jim nechtěl zkazit oběd. No to víte, že jsem taky skoro hned přestala, abych mu nekazila renomé. V autě cestou domů jsem jenom spala, ani nevím, jestli jsme jeli tím protivným tunelem, protože jsem se probudila až doma. Samozřejmě jsem byla čistá jako ze škatulky a moje bílé ponožky jen zářily, jsem samočisticí.

Obráci si nejspíš v poslední době zapomínají na výlety brát dlouhé vodítko, a tak mě vždycky z toho krátkého úplně pustí, když nemají to dlouhé. To jsem ráda, že mě neškrtí na krátkém i v lese a u vody. Řeknu vám, kdybych musela pořád být na vodítku, asi bych si na krku odřela všechny chloupky. Ne že bych byla tak neposlušná, to ani nápad. Ale jsem moc, ale opravdu moc, zvědavá, a to šmejdění po okolí s čumákem u země a v poklusu, to je moje vášeň. Když nemůžu prověřit, co je uvnitř krtiny a jestli není na břehu Vltavy kousek rybičky, cukám sebou a vláčím obráky po navigaci, až i oni jsou z toho uřícení. Všimla jsem si, že od té doby, co mě Hele pouští z vodítka, chodí mnohem pomaleji a víc se usmívá. A Kami už mi nehubuje, když není na vodítku. Však ho taky už skoro vůbec nekoušu do boty a nesháním do stáda!

Zpět k obsahu Já a moji obráci