14 Sníh na Pytláckých kamenech

Zpět k obsahu Já a moji obráci

Tak už jsem tady, na Panském domě, skoro jako doma. Ráno jsem probudila nejdřív Hele čumáčkem, to nedá žádnou práci. O probuzení obráka už se postarala Hele. Nevím, co pořád v té koupelně dělá, ale ozývají se z ní takové zvuky, že by to probudilo i medvěda. Pak si nabrala do kapsy pamlsky pro mě a šli jsme se vyvětrat. Obráci vyrazili hned do lesa a nechali mě běhat bez vodítka. Jupí! Lítala jsem tam a zase zpátky, trhala šišky a vláčela větve, až to za mnou taky všechno lítalo. Pak jsme šli na snídani, ale o tom povídat nebudu, je to otrava. Jíst můžou jen obráci a když přijde pejsek, nesmím si s ním hrát! Hned po snídani jsme šli na výlet. Sotva jsem probrodila první louku, začalo se z nebe sypat něco bílého. Vypadalo to jako cukr a studilo to a trochu to štípalo do očí. Bylo mlhavo a sychravo, a to je počasí pro mě. Mohla jsem si probíhat lesem a potokem a tou bílou krupicí, a pořád jsem byla suchá a prohřátá. Mám totiž kožíšek jako tuleň, všechno z něj spadne a steče.  Běželi jsme po silnici, potom po kamenech, potom bahnem a nakonec bahnem po kamenech, až jsem z toho byla urousaná na tlapkách i na bříšku.

 

Pak se ta bíl

á krupička proměnila v bílá peříčka a padala polehounku, takže mi kožíšek na hřbetě zase rychle vyschnul. Šli jsme taky rašeliništěm a hatěmi a uprostřed mlhy a sněžení se na najednou Kami zastavil, rozhlédnul a řekl: „Tady by měl být pravděpodobně výhled!“ Moc jsem tomu nerozuměla, protože tam žádný výhled nebyl, jen mlha a vločky, ale když to říká můj obrák, musí na tom něco být. Co se mi na výletě nejvíc líbilo? Studená a průzračná jezírka, zasněžená cesta, šišky, dobrůtky od Hele, lítání po lese, klacíky a přetahování s obrákem o vodítko. A co mě nejvíc zlobilo? Že mě obráci pokaždé dali na vodítko, když někdo šel okolo. A když se někdo z obráků zatoulal. To jsem ho hned musela zahnat zpátky do stáda. Kami si myslí, že je to hra, tak se pořád zastavuje a mává vodítkem a hubuje a ne a ne se vrátit. Já to s ním teda hraju, ale pak už mě to nebaví a koušu ho do nohy, aby se tolik neloudal. To on nemá rád. Ještě se chvíli točí a mračí a až pak jde konečně s námi. Když jdou obráci pěkně v zákrytu a našlapují pravidelně, můžu si vyběhnout o pár metrů napřed, zkontrolovat cestu a zase se vrátit. A zase je oběhnu a vyrazím dopředu, zkontroluju výhled, otočím se, zkontroluju stádo a když je vše OK, ještě si prohlídnu les za příkopem. Takhle to má vypadat. Stádo klidně a vytrvale postupuje, já ho řídím a udávám směr i tempo. Když už to ti moji obráci pochopí?

Ale nebudu se na ně zlobit. Před chatou běžela Hele napřed a přinesla dva ručníky, aby mi vytřela bříško a tlapky dosucha. To bylo prima, rychle jsme vyběhli nahoru, stočili se do pelíšku a už se na nikoho nezlobíme!

Zpět k obsahu Já a moji obráci