13 Zase nahoře

Zpět k obsahu Já a moji obráci

Teď vám musím vyprávět, jak jsme se v listopadu vypravili na další výlet. Ráno mi bylo hned divné, že mě Hele vzala jen na okružní městskou procházku, a lesoparku se vyhnula. V poledne už mi bylo jasné, že se něco děje, protože u dveří se hromadily tašky a protože si na ně nakonec sednul i Kami. Nejdřív vypadal dost smutně, ale když Hele konečně seběhla dolů, usmál se a nasadil mi postrojek. Představte si, že jsem celou cestu neusnula a jenom jsem se dívala, byla jsem tak zvědavá, kam jedeme, že jsem se skoro ani nepohnula. Když jsme zastavili, zdálo se mi, že už jsem tyhle domy někdy viděla. A když se otevřely dveře, poznala jsem tu nelepší vůni na světě. Vonělo to rosou a chladem a lesem a pastvinou a svobodou. Když ale obráci nešli do našeho domu se žebříkem, ale do sousedního, lekla jsem se. Začala jsem štěkat a tahat je za nohy a za vodítko, aby si vzpomněli, že minule jsme na Jizerce bydleli v Panském domě. Vůbec mě neposlouchali a šli rovnou do Pyramidy. Tam to tak pěkně vonělo masem a chlebem, že jsem dovnitř vešla vzorně jako komtesa, což ostatně jsem. U vchodu se Kami rozhlídnul a řekl: „Musíme si sednout někam daleko od ostatních!“ Moc jsem to nechápala, protože celá místnost byla prázdná, ale šla jsem poslušně až do rohu a sedla si tam Hele na nohu. Už vím, že v hospodě psi nejedí, tak jsem si lehla a čekala, až půjdeme konečně ven. Určitě ale pochopíte, že když přišel do hospody ten krásný černý ovčák, musela jsem ho aspoň přivítat, ale jinak mě moji obráci vůbec nepoznávali, jak jsem byla hodná.

Zato venku, jak jsme vyšli, nemohla jsem se ubránit té potřebě pobíhat a lítat. Kami mě zavedl kousek za dům a tam mi sundal vodítko. Nemusel nic říkat, hned jsem vyběhla! Nejdřív na louku u domu, ta byla plná rosy, až mi tlapky ztmavly. Pak na pastvinu na druhé straně a ještě dál a ještě kousek dál a pak zase k obrákům a zase fííí do trávy. Najednou mi došlo, že už to není rosa, ale voda. Stříkala za mnou, tráva jí byla plná a na cestě byly louže i potůčky! Rozběhla jsem se na můstek a hledala své oblíbené místo, kde se z něj dobře seskakuje, ale nemohla jsem to vydržet, tak jsem hupsla dolů přímo, a jen to žbluňklo! Kolem cesty se v trávě udělala jezírka a mokřiny a já si v nich běhala, jak jsem chtěla, no žůžo! Krásně jsme se proběhli a když už nás bolely tlapky, otočili jsme se zpátky k autu. A vida, tentokrát už obráci věděli, že bydlíme v Panském domě a sami tam hned vyrazili. Běžela jsem rovnou až nahoru k žebříku, ale obráci nic. Stáli na schodišti a smáli se. Pak Hele odemkla dveře pod žebříkem a šli jsme tam. Tak už to vím, tentokrát nemusím do pokoje po žebříku, takže ráno se mi bude startovat jedna báseň.

Ještě než půjdu spát, musím vám říct, že jsem dnes měla velikou starost. Hele mi asi chtěla udělat radost, a tak mi po nastěhování dala takovou dobrou kostičku. Velikou a tvrdou a když se chvíli žužlá, začne být moc dobrá. Jenomže se nedá sežrat hned ani za chvilku a pořád je velká. Něco mi potichu říkalo, že s tím něco musím udělat, ale já nevěděla, co. Tak jsem pobíhala po pokoji a kňučela i s kostí v hubě. Obráci mi chtěli pomoct, jenže já jsem se bála, že mi kost vezmou, a radši jsem jim utekla pod postel. Ale ani tam by nebyla moje kostička v bezpečí. To už jsem pochopila, co musím udělat. Musím ji zahrabat! Jenže kam? V pokoji je hladká podlaha a všude je vidět! Unaveně jsem si sedla do pelíšku na deku a ostražitě hlídala oba obráky. Kami si nasadil brýle, a to se mi ulevilo. Když má brýle, přestane si mě všímat. Co Hele? Nepomůže mi s tou věcí? Hele mě chvíli hladila, pak mi kostičku držela, abych si ji mohla líp okusovat, a pak mě tak zase pěkně hladila, až jsem si k ní sedla a odpočinula si. Jenomže už jsem věděla, že kost musí pod zem. Tak jsem zase vyskočila a už to mám! Když se nikdo nedíval, zahrabala jsem si kostičku do deky v pelíšku a všechno jsem si to zastrčila do rohu pod postel, tam to nikdo určitě nenajde! Dobrou noc.

Zpět k obsahu Já a moji obráci