12 V Průhonicích už jsem doma!

Zpět k obsahu Já a moji obráci

Tedy tenhle týden jsme byli pořád doma sami, bez Hele, a řeknu vám, už mě to vůbec nebavilo. I když mě obrák nechává lítat, kam nesmím, a pouští mě do topírny i za Mickou. I když mi v poledne tajně dá trošku žrádla, což nesmí. A i když mě bere na dlouhé procházky k řece. Jenomže ráno mě nikdo nehladil a nikdo se mnou nešel do lesoparku za Džezí a Hepíkem. A na procházce se mnou nikdo necvičil moje povely a nedával mi za to tolik dobrůtek, jako moje obračka. Taky mě nikdo nevyčesával a neumýval hadříkem a nepřetahoval se se mnou o zbytek hraček, které jsem ještě nerozcupovala. A večer mě nikdo nehladil a stejně jsem ani nespala v pelíšku, abych byla blíž u obráka. A Kami byl taky smutný, to já už poznám. Jídlo si nedával na talíř, ale na prkýnko a postel stlal jen napůl a vůbec se mnou neměl trpělivost na procházkách. No, možná měl, já si to totiž tak moc užívala, že přesně nevím, co dělal.

Když se Hele vrátila, nejdřív si mě nevšímala ona ani obrák. Odnesli nahoru kufr a teprve, když přišli dolů v domácím oblečení, mohli jsme se přivítat. Hele vlastně už pak pořád usínala, a tak jsme šli všichni brzy spinkat. A ráno jsme byli všichni čiperní, dali jsme si granule a kafe a vyrazili do Průhonic. Byli jsme tam dvě hodiny a všechno jsme si tam zase prozkoumali a očichali. Od minulého týdne se listí zabarvilo ještě víc do červena a do žluta a vody v potocích přibylo, a tak jsem nevěděla, co mám dělat dřív. Hopsala jsem a běhala a nakláněla se, až jsem spadla do vody. Ajajaj! Tentokrát byla hluboká a břeh byl tak strmý, že jsem nemohla nahoru. Když si toho všimnul Kami, zatáhl mě za vodítko, jenže to jsem zrovna lapala po dechu a moc mi to nepomohlo. Pak si toho konečně všimla i Hele a začala vydávat povely. Sebrala mu to vodítko, povalila ho na zem a on musel na kolena a vytáhnout mě za tlapky. Možná to tak úplně nebylo, ale to já nemůžu vědět, mně šlo o život, chytala jsem druhý dech, na břehu mi to klouzalo a voda byla studená a hluboká a já byla tak mokrá, že jsem vážila dvakrát víc, než normálně. Spolu s Kamim jsme to ale dokázali a zachránili jsme se oba. Hned potom do mě vjela veliká síla, protože jsem musela tu vodu ze sebe setřást a vysušit, a tak jsme lítali a skákali a honili se až k autu. To už jsem byla úplně suchá, a tak nechápu, proč mě Hele utírala ze všech stran ručníkem. Cestou domů jsem se pěkně vyspala a už se těším, že zítra tam pojedeme znova. Na ten vysokej břeh už si dám pozor!

Zpět k obsahu Já a moji obráci