10 Moje úspěchy

Zpět k obsahu Já a moji obráci

V posledních dnech se mi zdá, že jsem na něco přišla. Možná už vím, co ti moji obráci ode mě chtějí. Samozřejmě vědí, že jsem pracovitý, chytrý a samostatný pes, proto mi dávají různé povely. Já někdy poslouchám a někdy ne, jak mě napadne. Ale od té příhody jsem pochopila, že oni by chtěli, abych poslechla vždycky. Hele mi nejdřív řekla, že to vodítko není moje hračka, ale její. Jako její boty a její pokoj. A když jsem si s ním chtěla hrát, tak ho smotala a zvedla a řekla ne. No tak když ne, tak to je jasné, musím si hledat jiné hračky.

Nebo když jsem se jí schovala, tak mě (když mě teda našla a chytila, protože na honěnou hraju nejradši) dala na vodítko a vedla mě nakrátko. To ona možná chce, abych byla pořád u ní! No proč ne, stejně se k ní vždycky vracím, protože ji hlídám. Jen když mě někdy nechá běhat. A když mě nechává běhat na dlouhém vodítku, a zavolá „Ke mně!“, myslela jsem si, že si jen tak hrajeme. Ale ona nejspíš chce, abych za ní přišla vždycky, když mě potřebuje. Tak to zkouším a nedá mi to žádnou práci, protože za to vždycky dostanu něco k snědku a ještě se prima proběhnu. Ale nejde mi to vždycky. U některých pejsků a u některých voňavých věcí se mi vždycky udělá tak nějak vášnivě a já zjistím, že je něco špatně, až když se toho lákavého nabažím!

Ale co mi začíná jít fakt dobře, to je chození pomalu. To prostě počkáte, jakou rychlostí půjde Hele, a pak vyrazíte úplně nejmenšími krůčky, které umíte a pletete nohama a kroutíte u toho boky i zadkem. Když to chvíli vydržíte, dostanete salámek. Mám trochu potíže s tím, že když dostanu salámek, myslím si, že jsem práci správně provedla a můžu si odpočinout. A když já si chci odpočinout, tak jen tak letím dopředu a koukám na všechno a na všechny a vlezu do každé díry a přitom nosem zametám všechnu špínu na zemi, jestli v ní není něco dobrého! Ale nejsem si jistá, jestli si v tom s Hele rozumíme. Protože ona hned škubne vodítkem a řekne už zase to „Pomalu!“, které říká pořád dokolečka. Ahá, ona by asi chtěla, abych šla pomalu pořád! No to si tedy ještě promyslím, protože to není jen tak. Byla bych vůbec ještě pes?

Zpět k obsahu Já a moji obráci