Próza

Kliknutím na nadpis se rozbalí celý text.

JE HROZNÁ

Seděly v restauraci hned u vedlejšího stolu, byly čtyři. Krásné holky, tak kolem šestnáctky, a bylo to vidět. Jedna modře natřená pod očima až skoro na bradu, druhá se zelenými proužky ve vlasech – možná to měla být víla, ale v červených punčochách připomíná spíš vodníka. Vedle ní – no samozřejmě – hvězda party, značkové džíny a nejnovější model telefonu ležérně na stole, hubená a třpytivá, říkají jí Lízo. Hihňala se prvních 10 minut, teď už se nudí. No, a hleďme, taky myška, ta nemůže chybět. Zatím odřená a šedivá v saku nejspíš po bráchovi a tlustých brýlích – tak si říkám, jestli to Líza už dávno netuší, že tahle Popelka jí to brzo natře.
Nevím, co mě to napadlo, obědvat sama v nákupním centru uprostřed Prahy. Ale po pravdě řečeno, ty holky od vedlejšího stolu mě berou, slyším jen útržky rozhovorů, a stojí to za to:
„Moje máma je fakt hrozná… no promiň, Bára  má tisícovku na den, a já? Všechno si platim sama, všechno, legitku, telefon, pomalu nemám na oběd, rozumíš, prostě stovka na den…“
Servírka mi přinesla jídlo a přešla k děvčatům s účtem.
„Ale já mluvim o nenormální matce, chápeš? Ať si to zkouší na někom jinym, už toho mám dost. Ukaž, dej sem ten účet.“
Chvíli se dohadují a pak slyším finále „ Počkej, čtyřistapade? Ukaž… dám jí pět set, drobný jí nechám.“
Děvčata se zvedají. Sbírají šály, rukavice, kabelky, mobily… Líza nahazuje lakovanou koženou bundu. Zastaví se u ocelového schodiště a dohadují se, kam teď vyrazí. Odcházejí pomalým krokem, loudají se kolem výkladů, pohoda. Dívám se za nimi a říkám si: svět je v pořádku.
Pak zaplatím a vyrazím k domovu, musím ještě vyžehlit a trochu uklidit, než se vrátí dcery. Šly někam posedět se spolužačkami z gymplu…

MOJE RANNÍ JÍZDA

Pražskou dopravní špičku nikomu nepřeji. Jezdím do práce ze Zličína na Anděl, kdysi otázka deseti minut, dnes – no, za poledne stále krásných patnáct, jenže já jezdím do práce ve špičce, a to je plných šedesát minut, když mám štěstí! Snažím se tomu uniknout různě. Například tramvají, ale to nejde vždycky. Ale mám i jiné zlepšováky. Když vyrážím ve špičce, nesnídám doma. Zastavím se u nás na rohu, kde dostanu krásně dozlatova upečený croissant a kávu s víčkem, aby se mi za jízdy nerozlila. Pak jedu, koukám do slunce, nespěchám, pěkně pomaloučku ukusuji z toho loupáčku a když po posledním doušku ještě pořád visím na Plzeňské, zavolám rodičům, popovídám s maminkou a prověřím, jestli je všechno OK. Idylka, doporučuji. Je pravda, že když na vás ze sousedního pruhu kouká fešák v černých brýlích zpoza volantu stříbrné audiny, nepřijde vám to motorizované přežvykování zrovna elegantní. Ale takové okamžiky rychle pominou – nejpozději na Kotlářce, kde začíná vyhrazený pruh pro autobusy a celá dvouproudová Plzeňská se musí sesunout do pruhu jediného.

Podle mne nejlepším lékem na ranní pomalou jízdu je zpěv. Kvůli němu mi vlastně žádné popojíždění Prahou nemůže zkazit ráno. Vozím si zaručené klenoty – muzikály, spirituály, zkrátka naplno znějící muziku, vybírám si soprány nebo mezzosoprány, ale jen ty, které to umějí. Třeba dámy jako paní Rottrová, Vondráčková nebo Bílá, ty nic neošidí a zpívat s nimi, to je škola. Že to zkouším i s Barbrou Streisand, Whitney Houston či Céline Dion, tím se radši nechlubím, mohla bych tím milovníky hudby vyděsit. Jsem z muzikantské rodiny, ale mám dost soudnosti na to, abych svým dvoučárkovým fis neobtěžovala lidi ve svém okolí. Auto je ideální, zvláště to moje, téměř dokonale zvukotěsné.

Kdo není zpěvem posedlý, ten to těžko pochopí. Pustím přehrávač naplno a nejdřív se rozezpívám na jednodušších skladbách. Pak začnu pouštět ty těžší, třeba ústřední píseň z Titaniku nebo To mám tak ráda. Zvednete hlas až nahoru, do masky, ale pozor, aby to neznělo, jako když zpíváte s kolíčkem na nose. Máte-li tón udržet až do konce, musíte dýchat a pořádně hlas podepřít bránicí. Chce to široký úsměv a ústa do ypsilon, aby měkká i „nemečela˝. Nejtěžší je pro mě uvolnit bradu, ale třeba If I could vás tak pohltí, že to prostě dokážete, musí to být čisté, hladké a až do konce plynulé… Tohle bych doma dělat nemohla, zkusila jsem to, rozbíjí mi to rodinu a obtěžuje sousedy. V autě mě nikdo (skoro) neslyší, nemám žádnou trému a nemusím hlas tlumit. Když už je song téměř dokonalý, může přijít finále – emoce. Teprve, když ten příběh prožijete, dostane váš hlas barvu a dramatičnost, to je pravý požitek. Bez obecenstva, bez kritiků, jen čisté blaho plné tónů a citu.

Občas mě napadá, co si o mě pomyslí náhodný chodec nebo řidič v autě přede mnou. Ve zpětném zrcátku si možná všimne, jak otvírám pusu, podvědomě zaregistruje, že asi telefonuji – a už zase kouká na semafor…. Co by to s ním asi udělalo, kdyby se zahleděl pozorněji. Maximální vyslovování, velký úsměv, jako když koušete do jablka, táhlý, rovnoměrný tón, vášeň v oku… Třeba by se začal bát, jestli vůbec sleduji dopravu, co jsem vlastně zač…

Tak tyhle myšlenky se mi občas honí hlavou, třeba zrovna dnes. Přede mnou bílý pasát, pan řidič mě – doufám – nevnímá. Ten za mnou mě vidět ani nemůže… ten za mnou? Zaostřuji pořádně… ne to nemůže být telefonování… dlouhé, plynulé vyslovování, pohled upřený do dáli, výraz nadpozemského blaha – objektivní pozorovatel by řekl tváří se jak idiot – není možná! Spřízněná duše? A přitom vypadá úplně stejně jako ten hezoun z audiny! Víc než třicet mu není, ležérně povolená kravata, pěkné světlé sako. Kdybych ho teď oslovila, řekne si, co ta ženská chce? Ani by mě moc nevnímal, nechápavě by se zamračil… ale i to mu odpouštím, protože jsem si jistá, že zrovna teď zpívá jako bůh.

PSOHLAVCI MEZI NÁMI

Lomikare, Lomikare. Do roka a do dne… kdo by neznal nejslavnější Kozinovu větu? Asi by se v Čechách nenašel člověk, který nikdy neslyšel o privilegovaných strážcích našich hranic s Bavorskem, o Psohlavcích. Patří do naší historie tak, jako mnoho jiných historických příběhů, které se tu tradují, a které často považujeme za uzavřenou minulost. Jenže historie žije v nás a my ji přenášíme nevědomky dál z pokolení na pokolení jen tím, jací jsme a jak si vykládáme svět.

A proto tvrdím, že u nás dál žijí Psohlavci. Možná, že ne každý Chod se tak cítí a ne všichni potomci Psohlavců dnes obývají původní oblast kolem Domažlic. Mnozí se odstěhovali za prací do ciziny anebo do větších českých měst, hlavně do Prahy. Ale pořád se najde, na Domažlicku i v Praze, dost lidí, kteří tradici Psohlavců ctí a staré zvyky dál pěstují. O tom, že je to tradice živá, jste se mohli přesvědčit na 73. Pošumavském věnečku, který se konal 14. února 2009 v Národním domě na Smíchově v Praze. Na internetu se o akci dozvíte mnoho podrobností, například že jde o nejstarší národopisný ples v Praze. Já vám ale nechci vyprávět o minulosti, ale o tom, jak se cítí návštěvník takové chodské slavnosti. O tom málo poví sebekrásnější fotografie krojovaných muzikantů a tanečníků.

Jsem každoročním hostem Pošumavského věnečku už déle než patnáct let. Kdo by čekal, že zájem o český folklór upadá a že atraktivnost akcí tohoto druhu postupně klesá, byl by překvapen. Každoročně je ples bohatě navštíven a za ta léta mě ještě nikdy nezklamal. Hned u vchodu vás vítají krojovaní hostitelé a vy ani netušíte, že ten usměvavý pán, s nímž jste si popovídali, je jedním z pořadatelů. Už samo prostředí Národního domu vás svátečně naladí. Ve srovnání s pražskou Lucernou vás potěší elegancí, prostorem, krásnými interiéry.

První hodina plesu je programově nejzajímavější. Ples zahajuje za zvuku fanfár průvod několika folklórních souborů. V jeho doprovodu Chodové důstojně přinesou před pódium hlavního sálu historický prapor Psohlavců. Je-li něco na celé akci nejkrásnější, pak jsou to děti a mládež v krojích. Jejich příchodem do sálu začíná nekonečný proud radosti a veselí. Pohled na nastrojené děti, na jejich ukázněný příchod je úsměvný a dojemný. Když pak ale začne taneční program a vy vidíte, jak tyhle malé děti skvěle tančí, jak se při tom baví a jak svou všudypřítomností projasňují náladu v obou sálech, musíte je obdivovat. Kam přijdete, tam jsou a docela spontánně se baví, tančí vždycky společně a kdekoliv, třeba i na chodbě. Jsou neúnavné a mnohé vydrží až do půlnoci, dnes jim to dospělí dovolí. To ale neznamená, že vás budou celý večer bavit jen děti. V kapelách i tanečních souborech najdete lidi všeho věku, zaradujete se, že vidíte mnoho mladých tváří, ale také budete s obdivem sledovat ty nejstarší, kteří si nenechali ujít příležitost a přijeli slavit, často z daleka.

Ve dvou sálech se během večera střídá několik kapel, které hrají muziku všeho druhu, takže si každý zatančí právě to, co má rád. A klidně vám dudácká kapela zahraje nejnovější popový hit a plesový „band“ zase zanotuje nějakou tu lidovku. Když zrovna netančíte, je úžasné pozorovat vířící sál. V Národním domě vám to umožní prostorný balkon. V tom tanečním reji zachytí všímavý pozorovatel mnoho příběhů. Uvidíte skvělého tanečníka, který nevynechá žádné kolo a dokonce si s sebou do sálu přinesl ručník, jako tenista na kurt. Potěšíte oko pohledem na krásné mladé páry, které určitě někde berou hodiny a střihají jednu ladnou figuru za druhou, ale sálem pluje také několik starších párů, které válejí „jako za mlada“. Uvidíte dvojice, které se sešly jen pro tento večer a ty, kteří mají za sebou mnoho let v dobrém i zlém a pořád je těší být spolu… mezi tím se točí krojované tanečnice a tanečníci, kterým se lehkostí ani obratností nikdo nevyrovná.

Když už máte dojem, že jste se nabažili hudby, tance i pozorování, začnou se ve všech prostorách objevovat  prodejci lístků do tomboly. Ta je vždycky bohatá, nejobávanější trofejí bývá celé živé prase, nejoblíbenější jsou naopak chodské koláče. Nakupujete desítky lístků, pak je u stolu se svými známými nedočkavě trháte a shromažďujete výhry. Vydávají se sice až po desáté, ale málokdo to vydrží tak dlouho. Pod různými záminkami se pánové i dámy trousí k tabuli, kde je zveřejněno, jakou výhru si majitel příslušného lístku odnese. Před rokem jsme vyhráli čtyři zubní kartáčky, tak co to bude dnes?

Sotva jste si vyzvedli svou výhru a pozvali sousedy na získané červené, už je vyhlášena speciální dámská volenka. Každý tanečník, kterého si dáma vybere, musí své tanečnici koupit koláč. Některé páry si kupují i dva tři koláče a ještě s nimi dál tančí…Tam musíte být i vy a když si pak uložíte vytančené koláče, všimnete si, že lidí v sále ubývá. Kapela sestoupila z pódia do sálu a kolem ní se točí ti nejnadšenější tanečníci i zpěváci z publika. Trochu překvapeně zjišťujete, že je půlnoc. Muzika hraje, všude je dost místa na tanec, všichni se udýchaně smějí a v tuhle chvíli by měl jít člověk domů?

Moc se vám nechce, stejně jako mně. Mezi tou vší zábavou jsem zahlédla několik slavných tváří, zamilovala si jednoho seriózního šedesátníka, který se tolik podobá Jindřichu Plachtovi a který se láskyplně věnoval své partnerce po celý večer. Potkala jsem bývalou kolegyni, popovídala si s milou paní o knížce chodských pohádek, poznala známé svých známých (a zjistila, že se vlastně možná taky známe) a ještě jsem si chtěla prohlédnout ten krásný pár v hanáckém kroji…

Nedá se nic dělat, je třeba odejít. Na schodech se s námi opět loučí dudáci a pořadatelé, ještě se ptáme na něco z historie věnečků. A hleďme, pán, který je  potomkem Psohlavců a také proto na chodském plese nosívá v zahajovacím průvodu prapor, se jmenuje Sokol. Tak se ale přece za svobodna jmenovala také moje sousedka u stolu – ještě si vzpomíná, jak jí doma hubovali do tvrdých chodských palic… Tak dobrou noc, byl to krásný večer a já vám říkám: Psohlavci jsou mezi námi, dokonce i mezi rodilými Pražáky. A je to tak dobře.

 

ROK V KRÁSNÉ ZAHRADĚ
(12 článků pro zahradníky)

DEN OTEVŘENÝCH ZAHRAD 2018
aneb Jak jsme se zapojili